Přecházím na stereotypní styl života.

Tahle myšlenka se začala rozvíjet mým každodenním koloběhem. Ráno vstát, udělat si kávu a opéct toasty. Po půl hodině malování, česání a čištění zubů se konečně dostanu z koupelny a utíkám na autobus který mi odjíždí 7.25, každý den jezdím skoro se s tejnými lidmi. Málokdy se stane, že potkám někoho zajímavého, i když náhoda je blbec. Po pětiminutové cestě se dostanu do jednoho nudného města, kde každý drbe toho druhého a naopak. Pak mi asi čtvrt hodiny trvá dostat se do školy. Řekněme že když jdu se spolužačkami moc rychlé tempo nikdy nemáme šanci nabrat. Po mučení kterému málokdo v této době s nadšením řekne škola, je půlhodinová cesta domů neuvěřitelnou úlevou, kterou obvykle trávím posloucháním mé nudné muziky v mp3 jedním sluchátkem (druhé vždycky rozbiju) a pozorování krajiny která mi i přes ty roky jízdy autobusem připadá zajímavá. Pořád a pořád se tenhle děj opakuje a opakuje, ale zjišťuji že takhle trávím většinu svého krátkého života. V září mi je 14 (ano, oproti jiným lidem jsem malé děcko) a to že mi tohle hnusné paradigma věčného replaye kazí život, na to jsem došla až těď. To je mi rychlost. Tenhle článek má skrytý význam, který by našel asi jen Sherlock Holmes;  Užívejte si, dokud je co.

Ukázka: Danbo (pro *Es)

No doufám že se ti líbí. Pošlu ti ho zítra na E-mail, protože mi nejde nastavit místo pro rubriky....

8. Února 2012

Poslední události mého života:
1. Vánoce: Mají to být svátky klidu a míru, jenže u nás v rodině to tak není. Děda je opilej už od rána a zpívá si po celém domě. Máma zmatkuje a pořád na někoho jenom křičí. Babička pro jistotu nedělá skoro nic a já dělám chlebíčky (vážně hroznej odvaz). Večeře byla dobrá, nikoho jsme nevezli do nemocnice. A pak to ,,slavné" rozbalování dárků, jistě se vždycky těším, ale vždycky se kolem toho dělá hrozné fópá.
2. Silvestr: No po pravdě řečeno na silvesta jsem už od odpoledne byla venku s kamarádkou. Už ani nevím co jsme dělaly ale hrozně mě poznamenala cesta do vedlejší vesnice a zase zpět pěšky. Málem mě z toho kleplo...
Pak ještě kolem deváté nebo kdy jsem šla ještě s jednou kamarádkou ven, ale pak se to jaksi zvrhlo a šly jsme bobovat na igelitkách. Obě jsme poté vypadaly jako mrtvoly. A po návratu domů se to moc nezlepšilo, jak jsem začala rozmrzat, bolelo to ještě víc.
3. Po Novém roce jsem se konečně dočkala vypujčení Eragona (knihy) - přečtena téměř do jednoho týdne
4. Dnešek: Na rovinu: jsem mrtvá. Byla jsem s kamarádkou venku bruslit. Doma mi konečně začaly rozmrzat nohy a s teplem přišla i bolest.

Hello!

 Vítejte, vy ti kteří jste se s velkou pravděpodobností ztratili, nebo to tu našli náhodou. Mé jméno je Violet, no doma mi říkají Martina, ale to neberte na velkou váhu... Mělo by mi být třináct, teoreticky. Hrozně ráda maluju takže už se psychicky můžete začít připravovat na nával mých čmáranicí. Taky docela ráda fotím, jak kdy se to ovšem povede. Příkledem mé totální demence je dovolená v chorvatsku kde mi za jízdy z auta vypadl foťák z ruky okénkem ven. Přežil to, ale po této zkušenosti vypadá jako ostřílený veterán. Občas sem s velkou pravděpodobností budu psát hrozné žvásty, ale z mé vlastní zkušenosi; dá se to přežít. Taky miluju hudbu, více než cokoli na tomto světě. No doufám že alespoň pár lidí zaujme tento blog, ele asi je to jenom přehnaný sen.